Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už dlouho mě takhle drsně neusadila banda mladých rybízků, kteří se před nedávnem začali holit. To, co začalo kytarovými onaniemi dvou teenagerů, co rádi honili sóla, se zvrhlo v regulérní kapelu s výborným basákem s hodně osobitou technikou. Současná POLYPHIA v sobě kloubí jazz rock, djent a progresivní metal. Někdy mám pocit, jako bych poslouchal nějakou odlehčenou moderní variantu Marcuse Millera říznutého ANIMALS AS LEADERS.
Oproti začátkům se kluci v roce 2011 se naučili dávat si vzájemně prostor a ne jen bezduše honit struny a předhánět se v technice. Aranže jsou usedlejší, méně splašené a více se hraje pro celek, což formě nesmírně vyhovuje. Změnil se i zvuk, upozadnil se metal a upozadnil se i djent. POLYPHIA našla svoji tvář a bez nadsázky mohu říci, že se na scéně tímto albem zrodila kapela, která se může srovnávat s bandou kolem Tosina Abasiho. Nejde ale o bezduché opisování.
Kluci našli kompromis v hudbě, která je technicky náročná a aranžérsky nesmírně košatá, plná melodií a sól a současně vás neirituje samoúčelnou složitostí. To z mladých, progresivních a technicky nadstandardně vybavených kapel, motajících se v djentové scéně, mohu říci jen o pár subjektech. Tleskám a těším se někdy živě.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.