Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už dlouho mě takhle drsně neusadila banda mladých rybízků, kteří se před nedávnem začali holit. To, co začalo kytarovými onaniemi dvou teenagerů, co rádi honili sóla, se zvrhlo v regulérní kapelu s výborným basákem s hodně osobitou technikou. Současná POLYPHIA v sobě kloubí jazz rock, djent a progresivní metal. Někdy mám pocit, jako bych poslouchal nějakou odlehčenou moderní variantu Marcuse Millera říznutého ANIMALS AS LEADERS.
Oproti začátkům se kluci v roce 2011 se naučili dávat si vzájemně prostor a ne jen bezduše honit struny a předhánět se v technice. Aranže jsou usedlejší, méně splašené a více se hraje pro celek, což formě nesmírně vyhovuje. Změnil se i zvuk, upozadnil se metal a upozadnil se i djent. POLYPHIA našla svoji tvář a bez nadsázky mohu říci, že se na scéně tímto albem zrodila kapela, která se může srovnávat s bandou kolem Tosina Abasiho. Nejde ale o bezduché opisování.
Kluci našli kompromis v hudbě, která je technicky náročná a aranžérsky nesmírně košatá, plná melodií a sól a současně vás neirituje samoúčelnou složitostí. To z mladých, progresivních a technicky nadstandardně vybavených kapel, motajících se v djentové scéně, mohu říci jen o pár subjektech. Tleskám a těším se někdy živě.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.